Regionální televizní stanice Mostecka
Televizní dokument představuje jedinečný příběh regionální televizní stanice DAKR, která působí na Mostecku již téměř třicet let. Dokument se zaměřuje na historii této stanice, její vliv na regionální mediální scénu a roli, kterou sehrála při formování televizních talentů.
Prostřednictvím rozhovorů s bývalými pracovníky a pamětníky odhaluje zákulisí fungování DAKRu, jeho začátky v 90. letech, kdy se regionální televize staly symbolem nadšení a živelnosti, i současný chod. Divák se dozví, jak DAKR dokázal v době analogového vysílání nabídnout pestrou programovou skladbu, která zahrnovala zpravodajství, publicistiku, zábavní pořady i dětské programy. DAKR se tak stal nejen zdrojem informací pro obyvatele Mostecka, ale zejména místem, kde začínali svou kariéru mnozí dnes úspěšní novináři, filmaři, producenti a další tvůrci audiovizuálního obsahu.
Součástí dokumentu jsou unikátní archivní záznamy, které ilustrují tehdejší vysílání, a vzpomínky bývalých zaměstnanců, kteří popisují své začátky v televizi, první zkušenosti s kamerou, střihovou technikou nebo moderováním. Divák se tak může ponořit do atmosféry 90. let, kdy regionální televize hrály klíčovou roli v mediálním prostoru.
Dokument rovněž reflektuje současnou podobu DAKRu, jeho programovou skladbu a spolupráci s dalšími subjekty, jako je například Ponte Records, které pro televizi vyrábí publicistický pořad Ponte Reports. Tento pořad, zaměřený na rozhovory s osobnostmi z regionu, je důkazem, že i dnes má regionální televize své místo a význam.
„Fenomén DAKR“ je nejen poctou této televizní stanici, ale také připomínkou důležitosti regionálních médií, která přinášejí informace a příběhy z míst, kde diváci žijí. Dokument ukazuje, že i malá regionální televize může mít velký dopad na komunitu a stát se odrazovým můstkem pro budoucí generace mediálních profesionálů.
Ta televize měla takovej svůj podtitul: “Televize DAKR, televize, ve které se vidíte.” A to si myslím, že byl asi velkej úspěch toho regionálního vysílání, protože když ty lidi přišli domů, tak si sedli a najednou tam viděli ty svoje děti, že byly na nějaký soutěži, ať to byla taneční, sportovní, nebo jakákoliv. Nebo tam viděli záznam z plesu, viděli tam svoje kolegy, najednou byl rozhovor s někým… Najednou to začalo žít. Ty lidi na to koukali rádi, protože se tam viděli. Ta síla toho regionálního vysílání, o tom, co se děje tam, kde žijou ty lidi, je pro mě pořád důležitá a je mi líto, že už to tak jako nefunguje.
– Míra Kuželka, textař a producent
My jsme dostali nabídku od pana Kremličky, majitele televize: “Kluci, dělejte si, co chcete, ať to hlavně vypadá dobře, ať nám neděláte ostudu…” A tak jsem vymyslel scénář videoklipu. A Jarda Malý do toho se mnou šel, že bude dělat kameru… Půjčili jsme si tady z televize BETACAM, to byla kamera, která stála v tý době skoro milion. Klip se natočil, stříhali jsme ho tady vlastně několik dní po nocích. A vždycky to fungovalo tak, že v sedm večer skončilo vysílání, přišel Jarda, rozbalili jsme si tady karimatky a deky a střídali jsme se. Každej dvě hodiny stříhal, potom si šel lehnout a stříhal ten druhej. Takže takhle jsme asi šest dní stříhali… V tý době žádná jiná střižna neexistovala. Dneska má každej doma počítač, ale v 90. letech to neexistovalo. Tohle byla prostě jediná střižna na okrese, kde se dalo fungovat.
– Martin Studecký, režisér a dokumentarista
Jednou bylo potřeba natočit nějakej trénink. Myslím, že to byl fotbalovej trénink. A teď prostě nebyl kameraman, protože se točilo něco jinýho. A jak jsme tam všichni seděli v tý produkci, tak ona řekla: “Tak to natočí tady Ivo.” A já říkám: “Já jsem ale kameru nikdy neměl v ruce. “ A tehdejší kameraman Milan Svítek mi přinesl na stůl kameru, řekl mi: „Takhle se to zapíná. Takhle se to vypíná.“ Na tom placu jsem zjistil, že to není jenom o tom otevřít ten displej, zapnout to. Ale protože těch lidí tam bylo opravdu málo, tak jsem začal točit každej den.
– Ivo Brániš, redaktor ČT
Autor práce: Daniel Schön
Vedoucí práce: Martin Lokšík
Rok obhajoby: 2024
