Karel Holomek byl jednou z nejvýraznějších postav romského etnoemancipačního hnutí po roce 1989. Byl poslancem České národní rady, spoluzaložil Muzeum romské kultury či romské noviny Romano hangos. Od druhé poloviny devadesátých let psal komentáře do Lidových novin, následně i pro další média. Mnozí majoritní novináři i politici ho považovali za jednoho z nejvýznamnějších představitelů romské inteligence a jeho názory, často kritické a současně výborně vyargumentované, respektovali.
Zároveň byl uznávaný i romskou menšinou, a působil tak jako jakýsi spojovník v debatách o soužití Romů a Neromů. Jako dítě přežil díky pomoci ostatních holocaust, i proto se vždy zastával slabších a utlačovaných, a to i na vlastní úkor. Nebyl tedy pouze vlivnou postavou v boji za práva Romů, ale především srdečným a inspirativním člověkem, který měl „chorobné nutkání sdělovat pravdu“.
Rozhovory vznikly jako součást bakalářské práce, jejímž cílem bylo sestavit životopis Karla Holomka a zanalyzovat jeho publicistickou činnost.
Rozhovor s Janou Horváthovou, ředitelkou Muzea romské kultury a dcerou Karla Holomka.
Jak Karel Holomek přistupoval k práci publicisty?
Co já vím, tak táta psal i na dovolené. Vybudoval chalupu, nebo spíš domek v Jeseníkách, jezdili jsme tam celá rodina a on tam trávil vždycky celé léto, s mojí maminkou nám tam hlídali. A vím, že on pořád, i když byl tam, psal nějaké články. Pak je složitou cestou, protože tam ještě nebyl internet, jezdil odesílat někam do města. Pro něj byla publicistika opravdu důležitá. Hlavně ho, moc prosím, v té práci nenazývejte aktivistou. Často se tak o něm mluví, ale on to hrozně neměl rád. Sám se považoval za publicistu. Komentoval aktuální situace ve vztahu k Romům, sami novináři ho k tomu vyzývali. Romů, kteří by chtěli psát a komentovat aktuální dění nebylo moc, a on si toho vážil, když ho někdo oslovil.
Jakým způsobem se angažoval v romské komunitě?
On byl spíše levicového založení. V mládí byl vyloženě komunista, než došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy. To ho vyléčilo, ale pořád zůstal levicového ladění. Neměl rád ty pravicové strany jako ODS, viděl v nich takový ten egoismus a omezené myšlení. K Romům se dostal, samozřejmě, protože měl ten původ, ale také proto, že byl opravdu humanista. Měl veliký soucit s trpícími lidmi. Každý, kdo trochu chtěl a byl mazanější, by si ho obtočil kolem prstu. Byl totiž dost bezelstný. Jak táta pracoval mezi Romy, tak někteří si od něj brali půjčky, jenže už mu je nevraceli. Spláceli je třeba nějakými starými botami, a on měl pak z kanceláře, chudák, opravdu skladiště. O něm se vědělo, že je takový. Byl docela snílek a někdy na to doplácel i finančně. To byla jeho povaha. Byl opravdu hrozně soucitný, když slyšel příběh o někom, kdo trpí, tak se o něj vždycky začal zajímat.
Jaká byla jeho motivace ke psaní komentářů?
Jeho komentáře snad vždy souvisely s Romy. Snažil se většinové společnosti trochu otevřít oči ve vztahu k menšině, která je opravdu utlačovaná. Hodně si všímal toho, že právě Romové jsou objektem policejního násilí, že policejní zásahy jsou ovlivněny rasistickým nazíráním. Ostatně ví to i sama policie, proto existuje evropský projekt na styčné důstojníky pro národnostní menšiny. Svého času jsem i já dost školila policisty o dějinách a kultuře Romů, protože sami dobře vědí, že mají tuto slabinu. Táta chtěl všechno po dobrém, chtěl, aby si společnost na různé záležitosti přišla sama.
Autorka práce: Kateřina Ebrlová
Vedoucí práce: Jana Čeňková
Rok obhajoby: 2024
